Putování z Prahy do Říček - den šestý - touha po dokonalosti

Článek navždy rozepsaný, protože k dokonalosti má ještě daleko :-)

Na další den svého putování jsem vyrazil s více než půlročním odstupem 20. prosince 2019. Během adventu jsem několikrát dostal na srozuměnou, že když se k putování do konce roku nevrátím, tak skončilo a budu muset začít jinak či znovu. Tak jsem se poslední den před prázdninami "ulil" ze školy a vyrazil - autem do Čáslavi, pak autobusem do Třebětína a odkud pěšky dál východním směrem do obce jménem Krabovice, kde mé putování nečekaně skončilo, i když původně jsem chtěl někde přenocovat a pokračovat ještě druhý den...  

První důležitá zpráva přišla hned při vystupování z autobusu. Linka totiž nejela přímo do Třebětína, ale přes zastávku s matoucím názvem Třebětín, Hostkovice (bod 3) dále na jih. Měl jsem tedy na výběr dojít si do Třebětína, kde jsem minule končil (bod 2), proti směru svého putování ze zastávky v Hostkovicích, nebo vystoupit o zastávku dál (bod 1) a dojít si do výchozího bodu po trojúhelníku, nebo kousek mezi body 2 a 3 prostě vynechat. Rozhodl jsem se pro vynechání, kterým v mém putování vznikne trhlina. Kromě lenosti mě k tomuto rozhodnutí přivedl vidličkový tvar silnice pod Třebětínem. Nápadně připomíná rozdvojenou větev, která se zapichuje do země v místě oltáře před potní chýší. Symbolizuje jednotu (dole) a dualitu (nahoře) a mě v tu chvíli zaujal kontrast mezi tím, o co snadnější je rozdvojení (trhlině) prostě přitakat a jít dál a o co namáhavější a bezútěšnější je, snažit se ji překlenout...  

Díky vynechávce na startu jsem si dopřál okliku jižním směrem do Číhoště, kde leží geografický střed ČR, upozornil mě na něj řidič ranního autobusu, kterému jsem na oplátku nechal na sedačce svou čepici - nejspíš proto, abych si větrného dne užil plnými doušky :-)

Další zaznamenání hodné momenty prosincového putování:

• Laskaví starší lidé, na první pohled úplně obyčejní - od prodavačky v pekárně v Čáslavi, přes již zmiňovaného řidiče autobusu, chlapíka se psem v Hochově, který mě navedl na méně bahnitou cestu, ženy v hospůdce Zeměstřed, které mi před otvírací dobou uvařily kávu a jako bonus přidaly vánoční cukroví...  ...a na sklonku dne, kdy na sebe lidská laskavost vzala podobu majitelů penziónů v okolí Golčova Jeníkova a Seče, kde jsem si domlouval nocleh a kteří mě svou nepohostinností přivedli k tomu, abych jel nocovat domů a druhý den vyhrazený putování strávil s rodinou :-)
• Hromady a ruiny, kůrovcem zasažený les a další obrazy zkázy s potenciálem obrody:
  

• Spíš jarní než prosincové nebe, nekonečný prostor a vlídná krajina
• Vítr a draví ptáci 
  
• Poprvé jsem šel sám - tedy alespoň bez souputníka z masa a kostí. O to silněji jsem vnímal podporu a přející pozornost, které se mi dostávalo na dálku a uvědomoval si vděčnost za lidi, o které se mohu opřít.