Putování z Prahy do Říček - den sedmý a osmý - Jak dál?

Na další putování jsem si počkal do léta 2020. Na jaře jsme se to totiž ocitli na dlouhé dva měsíce na Říčkách díky Covidovému lockdownu a vhodná chvíle na putování se našla až o prázdninách, konkrétně ve čtvrtek 13. srpna, kdy jsem putoval s Honzou Bímem. Sraz jsme měli na nádraží v Golčově Jeníkově, odkud jsme již společně popojeli autobusem do Kraborovic. Na pouť jsem vyrážel s palčivou otázkou: "Jak dál ve škole?", září se neúprosně blížilo a já stále ještě cítil nepřekonatelný odpor k návratu do školy, tvorbě rozvrhů a všemu dalšímu, co s tím souvisí. 

Byl parný letní den, takže jsme byli rádi, že většinu dopoledne putujeme stinným údolím řeky Doubravy, o jejíž existenci jsem do té doby vůbec neměl tušení (znal jsem jen Chrudimku, která ale teče až za hřebenem myslel jsem, že touto oblastí protéká pouze Chrudimka...). Před obcí Běstvina přišlo u skupiny lip několik vhledů do školského tématu:

• mohutný a silný strom státního školství, ovšem s četnými pahýly dolámaných a ztrouchnivělých větví
• mladší a svěžejší strom různých vzdělávacích alternativ 
• nedaleko stojící stromy různých odvětví byznysu
• vše provázáno a propojeno v jeden velký celek...

Osobnější otázky ovšem zůstávaly a věnovali jsme jim další část putování z Běstviny k vodní nádrži Seč: Jaká je moje role a mé kompetence v naší škole? Jak moje angažmá ovlivňuje rodinu? Co potřebuji změnit, aby to celé bylo win-win-win-win? Přišly střípky odpovědí a s nimi uvolnění, které jsme symbolicky zpečetili koupelí v Seči.

Při obědě jsme se kromě obézních dovolenkujících dotkli otázky, jak být v kontaktu s tou částí duše, která bytostně touží tichu a kontemplaci a vlastně ji "život ruší". 

V poobědovém zpomalení jsme dodriftovali na náměstí v městečku Seč, odkud zrovna odjížděl autobus, který se Honzovi hodil, rozloučili jsme se letmým pokynutím, dveře zaklaply a Honza zmizel ze scény.

Tím začalo druhé dějství této etapy, kdy jsem putoval sám - a osamělost spojená se ztraceností se stala i hlavním tématem zbytku putování. Průběh popíšu v odrážkách:

• hodiny na náměstí odbíjejí čtvrtou, čtyři plus čtyři údery zvonu beru jako originální přání k zítřejším 44. narozeninám, 
• kupuji si jako narozeninový dárek zelenočerné batikované tričko,
• spím na náměstí
• pozoruji vodní lyžaře
• zapadající slunce mě zastihne na zřícenině na druhé straně hráze, kde si také volám s Hankou
• těším se, že ještě ujdu kus cesty, zároveň přicházejí první obavy, kde budu dnes nocovat...
• 
  

Petrův blog

Říká se: "Dávej pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit!"

Pojmenovat naše semináře s Katkou "Cesta k sobě" bylo z mojí strany takovým přáním z nepozornosti. Myslel jsem při tom víc na druhé než na sebe... ...nicméně mocnosti, které naše přání plní, jsem zřejmě nezmátl. Brzy jsem začal pociťovat důrazné postrkování na mé osobní cestě k sobě.

Beru to jako dobré znamení!

A protože rychle zapomínám a rád sdílím, otevírám tento tento blog :-)