Na další putování jsem si počkal do léta 2020. Na jaře jsme se to totiž ocitli na dlouhé dva měsíce na Říčkách díky Covidovému lockdownu a vhodná chvíle na putování se našla až o prázdninách, konkrétně ve čtvrtek 13. srpna, kdy jsem putoval s Honzou Bímem. Sraz jsme měli na nádraží v Golčově Jeníkově, odkud jsme již společně popojeli autobusem do Kraborovic. Na pouť jsem vyrážel s palčivou otázkou: "Jak dál ve škole?", září se neúprosně blížilo a já stále ještě cítil nepřekonatelný odpor k návratu do školy, tvorbě rozvrhů a všemu dalšímu, co s tím souvisí.
Byl parný letní den, takže jsme byli rádi, že většinu dopoledne putujeme stinným údolím řeky Doubravy, o jejíž existenci jsem do té doby vůbec neměl tušení (znal jsem jen Chrudimku, která ale teče až za hřebenem myslel jsem, že touto oblastí protéká pouze Chrudimka...). Před obcí Běstvina přišlo u skupiny lip několik vhledů do školského tématu:
Osobnější otázky ovšem zůstávaly a věnovali jsme jim další část putování z Běstviny k vodní nádrži Seč: Jaká je moje role a mé kompetence v naší škole? Jak moje angažmá ovlivňuje rodinu? Co potřebuji změnit, aby to celé bylo win-win-win-win? Přišly střípky odpovědí a s nimi uvolnění, které jsme symbolicky zpečetili koupelí v Seči.
Při obědě jsme se kromě obézních dovolenkujících dotkli otázky, jak být v kontaktu s tou částí duše, která bytostně touží tichu a kontemplaci a vlastně ji "život ruší".
V poobědovém zpomalení jsme dodriftovali na náměstí v městečku Seč, odkud zrovna odjížděl autobus, který se Honzovi hodil, rozloučili jsme se letmým pokynutím, dveře zaklaply a Honza zmizel ze scény.
Tím začalo druhé dějství této etapy, kdy jsem putoval sám - a osamělost spojená se ztraceností se stala i hlavním tématem zbytku putování. Průběh popíšu v odrážkách:
Říká se: "Dávej pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit!"
Pojmenovat naše semináře s Katkou "Cesta k sobě" bylo z mojí strany takovým přáním z nepozornosti. Myslel jsem při tom víc na druhé než na sebe... ...nicméně mocnosti, které naše přání plní, jsem zřejmě nezmátl. Brzy jsem začal pociťovat důrazné postrkování na mé osobní cestě k sobě.
Beru to jako dobré znamení!
A protože rychle zapomínám a rád sdílím, otevírám tento tento blog :-)
Druhá etapa putování vedla z Osnice do Hvězdonic, byl mrazivý den, čtvrtek 24. ledna. Putovali jsme opět ve dvou, tentokrát s Luckou, s níž se znám z meditací a také z týdenního rituálu hledání vize, který jsem si daroval ke 40tým narozeninám v srpnu 2016. Co vše mi očista těla a ducha a následné dvoudenní sezení o samotě v...
Při přebírání dlouho neotevřených banánových krabic jsem narazil na školní sešity od první třídy ZŠ do maturity. Zaujala mě tvorba z doby, kdy mi bylo devatenáct let a jako každý teenager jsem si hodně dával záležet na fasádě. Došlo mi, že výtvarném ztvárnění sešitů bylo něčím, co v koleltivu spolužáků plnilo podobnou funkci, kterou později...
V pátek 7. prosince 2018 jsem si dopřál doprovázenou pouť s Honzou Bímem. Vyklubala se z ní první etapa pěšího putování z Prahy do Říček a příslib nového propojení dvou míst, která jsou pro mě důležitá - domu v Praze, kde jsem vyrůstal a kde stále žijeme, a chalupy v Orlických horách, která je pro mne druhým domovem a místem setkávání....